Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Armáda a stát.

31. 08. 2017 11:19:10
Chceš-li mít mír, musíš mít silnou armádu. Téměř všechny státy na světě mají svou armádu Mít armádu, lépe řečeno ozbrojený sbor způsobilý bránit státní svrchovanost, či územní celistvost, je jedním ze základních atributů státu.

Téměř všechny státy na světě mají svou armádu Mít armádu, lépe řečeno ozbrojený sbor způsobilý bránit státní svrchovanost, či územní celistvost, je jedním ze základních atributů státu. Ten musí prokázat způsobilost (vůli) bránit svoji svrchovanost. Proto ji má i Vatikán i Monako a další, i když je zřejmé, že jde jen o tu symboliky, podmiňující existenci státu.

V mnoha státech je povinný odvod, krákodobý výcvik nebo povinná základní služba mladých mužů na určitou dobu. V některých státech je armáda dobrovolná. Úlohu a místo armády určuje státní doktrína (pokud je stát samostatný a dokázal si ji vyvořit) nebo spojenecké, či jiné koaliční závazky. Pro každý stát je armáda finančním zatížením. Mnoho politiků ji tedy v době míru finančně oklešťují, mnohdy pod minimální úroveň. Technika většinou zastará a rozpadá se. Náhradní součástky a díly ke strojům se už nevyrábí, nejsou k sehnání a tak se neschopná technika kanibalizuje, rozebírá, aby se ještě použitelné součástky použily k uschopnění jiných strojů v poněkud lepším stavu. U letectva se jim říká hangar queens, hangárové královny. Stejná situace je samozřejmě u všech druhů vojsk. Úroveň výcviku klesá a mnohdy se ocitá na hraně bezpečnosti.

V době míru je tedy armáda finanční zátěží a záleží na vládním rozpočtu v jakém stavu a připravenosti se armáda nachází. Politici, kteří jsou zodpovědni vládě výdaje určují. Media alespoň zdánlivě se snaží lid přesvědčit, že jsou ovlivněni svými voliči. Ve skutečnosti ale jsou výdaje ovlivněny lobisty, tedy dohazovači zbrojního průmyslu a poslanci, kteří jim sahají hluboko do kapes. Toho zase využívá, nebo zneužívá vláda v mediích, která ovládá. Z tohoto důvodu je také názor obyvatelstva na armádu v různých státech různý, ovlivněn propagandou vlády a jí vlastněných medií. V diktaturách obyvatelstvo nerozhoduje vůbec a jakákoliv demonstrace vůči totalitní moci je krutě potlačena. Chybějící vztah k armádě – potlačovací prvek je tady obecně platný.

Jaké je to vlastně u nás a jak si armádu váží náš stát? Jaký je rozdíl v naší armádě dnes, ve svobodné zemi a za totality?

Není účelem mého článku se zabývat historií naší republiky a její armády. Ta je lehce dostupná v knihovnách a na internetu. Spíše chci poukázat, jak si stát, vláda a naše obyvatelstvo své armády váží a jak se k ní staví. Jaké jsou osudy těch vojáků, kteří se dali na čestnou službu své vlasti nebo prostě plnili svoji občanskou povnnost danou jim zákonem nebo vědomím cti občana této země ?

Od svého vzniku naší republiky roku 1918 stát utratil na armádu miliardy korun. Stát ale nevytváří žádné hodnoty. Ty vytváří svou prací lidé ve státě a stát podle svých zákonů vybírá daně, které pak utrácí na infrastrukturu, své zaměstnance, řízení státu, svou armádu a další ozbrojené sbory, sociální služby, zdravotnictví, atd. Armáda, případně další ozbrojené sbory pak zpětně ručí státu za jeho bezpečnost.

Příští rok budeme slavit století od založení republiky. Armáda Československé republiky za dobu své existence byla politickou reprezentací postavena do role poníženého přihlížitele mocenských rozhodnutí jiných. I když byla zárukou bezpečnosti a územní celistvosti, mimo jejího zrodu (maďarská a polská intervence) celých sto let ani jednou nedostala příležitost splnit svoji povinnost a podle veřejného mínění připustila dvě okupace cizími armádami. Jak německou, tak sovětskou a nezakročila.

Není tedy divu, když lidé poukazují na to, že máme armádu k ničemu, že stojí jen obrovské peníze a dívají se na ni přes prsty. Nebývalo tomu tak vždy.

Po založení republiky se začala armáda ihned budovat. Vzniklo letectvo, které bylo už za pár let na světové špičce jak s letadly, tak i s vycvičeností pilotů. U pozemních armád, které začaly vznikat na zárodku našich legií byla situace stejná. Škoda Plzeň vyráběla ty nejlepší kanony na světě a naše Zbrojovka na výrobu pěchotních zbraní vždy patřila ke světové špičce. S nastávající hrozbou sousedního Německa republika během rekordní doby tří let vybudovala pevnostní, obranná opevnění na hranicích. Těsně před druhou světovou válkou proběhla úspěšně mobilizace, která ukázala připravenost a odhodlání naší armády. Jenže...

Nebylo vinou armády, že opustila pevnosti. které odevzdala Hitlerovi a Wermachtu za skřípění zubů vojáků, kteří k obraně nedostali rozkaz. Nebudu rozebírat příčiny, faktem je, že armáda nebojovala. Vojáci, kteří nechtěli zradit svou přísahu, s velikými potížemi odešli bojovat za republiku do zahraničí. Po válce, ve které jsme ztratili mnoho svých vojáků, se vrátili jako hrdinové. Bojovali přesto, že republika s Německem ve válce nebyla a kterýkoliv čechoslovák, když byl zajat, byl tedy brán za špiona a Německo pro ně neuznávalo Ženevské dohody. Hlavně na to dopláceli naši letci. Opravdoví hrdinové, ale ne na dlouho.

Za necelé tři roky po válce, se komunisté ujali vlády a za vydatné pomoci sovětských poradců připravili dosud svobodné a demokratické Československo o jeho svobodu a demokracii. O diktatuře dělnické třídy se vedly pouze řeči. Šlo o diktaturu vládnoucí špičky strany pod dozorem ÚV KSSS. a ujali se vlády totalitní moci na víc než čtyřicet let. Vybudovali obrovskou základnu tajné policie a přinutili desetinu dospělého obyvatelstva k donášení. Nejprve vyřídili špičky vedení demokratických stran, a odsoudili smyšlenými procesy mnoho lidí na šibenice a dlouholeté tresty v pracovních, koncentračních táborech i ve vlastní straně. Skončil tam každý, kdo se jim nehodil a kdo projevil nějakou kritiku.

Vojáci, kteří za nás bojovali na západní frontě se jim do propagandy nehodili. Byli pro komunisty až příliš nasáklí svobodou a demokratickými myšlenkami. Není divu, že je komunistický režim semlel. Byl to vděk komunistů za to že bojovali proti Hitlerovi. Mnozí skončili v žalářích a poválečných koncentrácích a všichni na podřadných zaměstnáních. Některým se podařilo utéct a vrátit se do Anglie, která je přijala.

Po čistce v armádě si komunistický režim vybudoval armádu svou. Není tajemství, že měla být použita i proti vlastnímu obyvatelstvu při jakémkoliv pokusu a zvrat režimu. (Na rozdíl ústavy USA, která použití armády ve vlastních státech unie přímo zakazuje). Její úloha také byla dána její nadřízeností, kterým byla Varšavská smlouva a které bez výhrady velel Sovětský svaz. Podle osvědčeného sovětského systému tedy zřídila zvláštní složku politické moci komisařů, tak zvaných ZVP, zástupců pro věci politické. Byli to straníci, kteří byli nasazeni u velitelů všech stupňů a v podstatě hlídali a podávali hlášení na Politickou zprávu armády všechno co se u útvarů dělo a jaké bylo hodnocení jejich velitelů. Měli také hlavní slovo, o ustanovení vojáků do velitelských funkcí. U mnohých ZVP nebylo vzdělání nijak valné. Faktem ale je, že armáda u nás proti obyvatelům ve velkém měřítku nikdy nezasáhla. I v roce okupace 1968 se našly chladné hlavy, na př. generál Procházka, které tomu zabránily. Samozřejmě to mělo pro ně neblahé následky. Otázkou také je, jestli by armáda takový rozkaz neodmítla. Neodvažuji se to hodnotit, když každý ví jak policisté zacházeli s demonstranty v listopadu 89. Dnes není ani tajemstvím, že cílem okupace bylo rozmístnění sovětských vojsk, včetně atomových raket na našem území. Armáda se po této okupaci zákonitě musela změnit. Normalizační proces v armádě od roku 1969 do roku 1975 znamenal hromadné čistky a jejich kruté následky, kde hlavním objektem byl velitelský sbor. Čistky byly prováděny podle návodu okupantů za velice aktivní účasti vysokých důstojníků, některých vojáků z povolání bez ohledu na hodnost či občanských zaměstnanců, stranickopolitického aparátu a kádrováků. Do konce roku 1975, kdy byl ukončen celý proces masového prověřování armády a likvidace nepohodlných lidí, činil celkem 13.453 důstojníků, 2.055 praporčíků a více jak 2.000 občanských zaměstnanců.

Ilegálními útěky důstojníků a praporčíků do ciziny od roku 1968 do roku 1970, bylo celkem 495 osob. Mezi nimi i někteří už vyhozeni. Tito vojáci ztratili svou profesi, po mnoha letech začínali v neznámu civilního života. Často marně sháněli odpovídající práci, která v mnoha případech byla podřadná a téměř všichni bez rozdílu měli finanční újmu. 351 z nich bylo zařazeno do akce Norbert, kterou organizovaly ústřední a krajské stranické oprgány a zadali k realizaci Stb. Za tím účelem byly zřízeny dva internační tábory (řešením si nezadaly s osvědčenými kádry), kdy při zhoršení politické situace uvedené osoby měly být pozatýkány a v těchto táborech internovány. Tak uběhlo dvacet let. Socializmus komunistů se zhroutil a komunisté přišli o svou moc. Vznikl nový, údajně demokratický stát. Jak se nový stát zachoval ke své armádě? Jak se zachoval k těm, které komunistický stát pro nespolehlivost vyházel? Bylo to morálně stejné jak se zachovala komunistická vláda k vojákům, kteří bojovali proti Hitlerovi na západní frontě? To posuďte sami.

Především bych rád upozornil že ti vojáci, kteří byli prověřeni a přísahali věrnost Varšavské smlouvě sloužili prakticky až do rozpadu komunistického režimu, a mezi nimi s důstojníky, kteří se podíleli na kádrování a vyhazovu těch, kteří se proti okupaci postavili. V klidu se dožili důchodu, který jim byl samozřejmě spočítán podle jejich příjmu. Došlo ke zvýšení platů u těch, co sloužili a tím pádem měli a mají vyšší důchody. Těm co byli vyhozeni a neměli nárok na vojenský důchod, byl důchod spočítán dle jejich výdělků, mnohdy na podřadných místech s mnohem menším příjmem. Ten rozdíl v důchodu je několik tisícovek měsíčně.

Po listopadu 1989 byla na MO ustanovena rehabilitační komise, která posuzovala jednotlivé případy a pokud se skutečně jednalo o politicky-ideový vyhazov, byli tito bývalí vojáci většinou mimosoudně rehabilitováni s udělením rehabilitačního listu. Jedná se tedy o velmi omezený okruh bývalých vojáků, který vymírá a dnes je snad ještě na živu něco kolem jedné čtvrtiny. Finančně s nimi se stát nikdy nevyrovnal. Toho si byli vědomi někteří poslanci.

Za návrh poslanců Antonína Šedi, Robina Böhnische, Romana Sklenáka, Bohuslava Chalupy, Dany Váhalové a dalších, který podali na vydání zákona o odškodnění za ztrátu zaměstnání z politických důvodů v letech 1948 až 1989 bývalým vojákům z povolání a zaměstnancům rezortu obrany a návrhy o změně některých zákonů jsme vděčni. Těmto poslancům patří dík postižených vojáků.

Pokud si pamatuji, tak historicky vůbec první návrh byl od pana Sobotky, jako ministra financí a předsedy rozpočtového výboru. A protože prý na jednání výboru v ten den nepřišel, tak se návrh smetl ze stolu. Další návrh padnul až za premiéra Nečase, který návrh podporoval, ale při jeho druhém čtení se postavil i se svou ODS proti. Celý návrh byl tedy panem poslancem Šedi přepracován a podán znovu. Po několika letech a dvou čteních se konečně návrh zákona dostal na třetí, konečné čtení a hlasování dne 22.2.1017, který si tito vojáci nesmazatalně vryli do paměti k datumu 21 srpna 1968. Poslanci hlasovali o příplatek 1500 Kč k důchodům a vdovám po vojácích 750 Kč. V podstatě příplatek, který by státní kasu nikterak nezatížil a naprosto se nedá ani srovnat s příjmy, které si poslanci sami pro sebe přiklepli. _______________________________________

Z celkového počtu 200 poslanců a poslankyň, bylo ve středu 22.2.2017 v PS PČR zaregistrováno 152 poslanců a poslankyň. Pro nemoc a pracovní důvody bylo omluveno 48 poslanců a poslankyň.

Při hlasování o návrhu zákona:

  • 46 poslanců a poslankyň bylo PRO přijetí tohoto zákona
  • 41 poslanců a poslankyň bylo PROTI přijetí tohoto zákon
  • 65 poslanců se zdrželo hlasování
  • Pro přijetí zákona byla potřeba nadpoloviční většinu t. j. 77 hlasů, chybělo tedy 31 hlasů.

Je až neuvěřitelné diletantství těch poslanců, kteří hlasovali proti, které dokazuje naprostou neznalost historických skutečností a je obrazem dnešního parlametnu. který dnešní parlament představuje. O to více je překvapující, jak se k tomu staví Ministerstvo Obrany a jejich dnešní ministr pan Mgr. M. Stropnický. Není ovšem sám a názor na VSR, tedy Vojenské Sdružení (dnes s názvem Spolek) Rehabilitovaných, který držitele rehabilitačních listů sdružuje, se táhne téměř všemi ministry MO od samotné "zametené" revoluce. Jen namátkou si vzpomínám na ministryni Dr. Parkanovou, která se idioticky vyjádřila, že tito vojáci se podíleli na zvěrstvech komunistů v padesátých letech. Při tom ji stačilo si na prstech spočítat, že většině těmto vojákům bylo mezi desátým a osmnáctým rokem věku v období let 1950-60.

Co k hlasování vlády dodat? Jak si mají tito bývalí vojáci vysvětlit naprostou neznalost poslanců kteří se vyjádřili proti tomu návrhu?

KDYŽ NEMOHOU BÝT ODŠKODNĚNI VŠICHNI MINULÝM TOTALITNÍM REŽIMEM POŠKOZENÍ, TAK NEBUDE ODŠKODNĚN NIKDO !!

To byl hlavní argument, na jehož základě byl návrh zákona zamítnut, přesto, že pan Babiš se vyjádřil, že částka státní kasu nezatíží a jeho strana zákon podpoří. Nestalo se tak. Není také pravdou, že nebyl nikdo odškodněný. Ministerstvo obrany odškodnilo vysokými sumami bývalé důstojníky Hlavní politické správy. Tedy ty, kteří měli k vyházení těchto vojáků to rozhodující slovo. Nejmenší odchodné byla částka kolem 400.000 Kč a mnozí politruci byli ponecháni v klidu dosloužit na nově vymyšlených "společenských" funkcích. Estébáci odcházeli od Ministerstva vnitra se statisícovým odstupným, příslušníci PTP dostali měsíčně 2.500 Kč navíc. Za pomoci bývalého ministra pro legislativu vlády ČR Mgr. Jiřího Dienstbiera, který proti přijetí navrhovaného zákona ( sněmovní tisk č.378 ) připravil to nenapadnutelné zamítavé stanovisko Ministerstava obrany, kterému dnes velí herec, pan Mgr. Martin Stropnický a které spatřilo světlo světa již 19.1.2015, se připojil i ministr, který o věci byl osobně i písemně informován členy VSR. K Ministru obrany se předseda VSR AČR na jeho žádost vůbec nikdy nedostal a na dopisy mu pan Ministr neodpovídal. Poslanci PČR ve středu 22.2.2017, při dobře předem připravené rozpravě třetího čtení, kde především VSR nepřející poslankyně za ODS paní Mgr. Jana Černochová, to všem řekla naplno od srdce i od plic. Nebyla však sama. Nevyvratitelný argument, že minulým totalitním režimem byli poškozeni i jiní občané, našel tedy většinovou podporu v poslaneckých lavicích a bylo rozhodnuto. Z 201 členého sboru PS PČR se vyslovilo pro přijetí tohoto zákona jen 46 poslankyň a poslanců. Zarážející je názor ministra , který o životě vojáků vyhozených po okupaci, nemá ani ponětí, ale zajímá se nejen o učitele a další úředníky, ale i o policisty, kteří byli součástí represivního aparátu. Vyhrožovali snad někomu okupační vojáci střelbou? Kdo z nich byl ve vězení a jak byli postiženi příslušníci jejich rodin? Proč jim někdo, kdo kolaboroval s režimem vytýká, že si ani nevystřelili? To svědčí o naprosté neznalosti a diletantství, když neví, či spíše nechce vědět, že armáda funguje na rozkaz. Nikdo neřekl, že to byla naprostá zrada politického i vojenského velení?

Největší odsouzení mezi postiženými sklidil právě ministr obrany pan MgA. Martin Stropnický. Jeho vystoupení a nesouhlas s přijetím zákona na odškodnění bývalých vojáků, byl unikát ostudného proslovu k postiženým vojákům a jejich rodinám. Nedokázal obhájit ani tu elementární skutečnost, že právě vojáci byli prvními, které okupanti museli uzemnit spolu s domácími "pomocníky", aby se proti okupantům se zbraní v ruce nepostavili. Že nedostali rozkazy bránit naší zemi, tak jak přísahali, je třeba vinit kolaborující vládu, tehdejšího ministra obrany, Generální štáb ČSLA a vrchního velitele. Okupanti přece neobsazovali hospody, školy, nemocnice, cukrárny a pekárny, ale především vojenské objekty, kasárna a letiště. Vojáci by byli těmi prvními padlými. Stačil jeden výstřel a bylo to tady daleko horší než v Maďarsku v roce 1956. A že ti vojáci, kteří se nesmířili s okupací, byli z armády v době počínající normalizace z politických důvodů vyhozeni, mnozí souzeni, degradováni a po celou dobu normalizace, spolu se svými rodinami pronásledováni s daleko krutějšími postihy, oproti ostatním občanům, tak o tom snad nemusí nikdo pochybovat.

Co je to za lidi, tzv. zástupci LIDU, kteří nemají ani trochu studu si každou chvíli zvyšovat své požitky, mnozí se vůbec nezúčastňují zasedání Parlamentu, chodí tam pěšky, zdarma metrem nebo tramvají a přitom si vybírají náhradu v podobě dopravného, protelefonují ročně desítky tisíc Kč a mnozí místo jednání sedí v restauraci nebo si hrají na počítačích hry a sami si určují deseti až stotisícové výplaty měsíčně? A to té generaci vyhozených vojáků závidí těch tisíc pět set korun? Někdo z nich ještě bude vykřikovat o StB? Ať se laskavě rozhlédnou kolem sebe, kdo mezi nimi sedí, je, nebo byl, agentem StB. Je jich tam snad málo? Dokonce v parlamentu? Pevně věřím, že i těmto lidem a jejich negativní postoj parlamentu a vlády k bývalým příslušníkům armády kterým nepřiznají ani odboj proti okupaci i když byl bojem proti větrným mlýnům, se projeví v nastávajících volbách.

Autor: Jaroslav Mílek | čtvrtek 31.8.2017 11:19 | karma článku: 7.94 | přečteno: 165x

Další články blogera

Jaroslav Mílek

Co bylo, nebylo a jak dál?

V naší republice žádná demokracie neexistuje. Je to oligarchie vládnoucí třídy, jen stupínek pod diktaturou.

26.2.2017 v 12:20 | Karma článku: 12.11 | Přečteno: 288 |

Jaroslav Mílek

Volby prezidenta v USA

Co je vlastně Electoral College (Systém přidělených hlasů) v porovnání s většinovou volbou (popular votes)?

24.1.2017 v 0:00 | Karma článku: 7.06 | Přečteno: 113 | Diskuse

Jaroslav Mílek

Začátek konce OSN?

Minulý týden v pátek 23 prosince 2016 bezpečnostní rada OSN schválila rezoluci proti jedinému demokratickému státu na středním východě, Izraeli.

31.12.2016 v 0:09 | Karma článku: 29.18 | Přečteno: 806 |

Další články z rubriky Brno

Šárka Bayerová

Hodně pamatují... (nejen fotoblog)

Boží muka, venkovní kříže, kaple, kapličky, sochy a sošky svatých patronů. Na Šumavě jen tak tak přežily...

12.9.2017 v 9:20 | Karma článku: 19.56 | Přečteno: 387 | Diskuse

Ruth J. Weiniger

Píšu článek

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipisici elit, sed eiusmod tempor incidunt ut labore et dolore magna aliqua. Ut enim ad minim veniam, quis nostrud exercitation ullamco laboris nisi ut aliquid ex ea commodi consequat. Quis

29.6.2017 v 14:17 | Karma článku: 5.08 | Přečteno: 148 | Diskuse

Jaroslav Dittrich

V Brně hoří cirkus a ohrožuje město!

Tentokrát bych si dovolil začít můj článek krátkým pohledem do historie, leč pro město Brno a jeho polozelenou vládnoucí koalici je tento pohled aktuální a zároveň je důrazným varováním před jejím dalším působením na radnici.

26.6.2017 v 21:00 | Karma článku: 19.03 | Přečteno: 801 | Diskuse

Lucia Rien

Není už černá a bílá. Jen šedá.

. Už je to chvíle, kdy jsem byla přesvědčená o "pravdě" a realitě. Zrodilo se spoustu nových životů a spoustu toho zemřelo. Stejně, jako se ve mě probudila nekonečná láska. A bariéry slov a pocitů zmizely v zapomnění.

26.6.2017 v 15:31 | Karma článku: 6.28 | Přečteno: 203 | Diskuse
Počet článků 7 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1464

Kde se poděla paměť a hrdost národa? Kdo ji vygumoval? Na každém z nás záleží kam, zatím ještě, naše republika dospěje.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.